22. února 2023
Společně pro Ukrajinu
Psycholožka Larysa Kremenčutská přišla do Česka v březnu. Utekla spolu se svou dcerou a dvěma vnučkami před válkou. Azyl našla u své druhé dcery, která nedaleko Českých Budějovic žije už řadu let. Hned po svém příchodu začala pomáhat. Už v registračním centru. Přitom sama má velké trauma. Rok čeká na zprávy o svém manželovi. Po ruské invazi jel k Charkovu evakuovat svou matku a od té doby se neozval. Sama myšlenky na to, co se s ním stalo, potlačuje a své síly upíná na pomoc krajanům.
Jak jste se dostala k práci u Diecézní charity České Budějovice?
Když jsem přišla do České republiky na Krajské asistenční centrum pro uprchlíky do Českých Budějovic, viděla jsem tam spousty dětí a začala si s nimi povídat. Tam mě oslovil psycholog Hasičského záchranného sboru a nabídl mi spolupráci. Okamžitě jsem souhlasila. První, s kým jsem tu pracovala, byla jedna dospívající dívka. Jen plakala, odmítala jídlo a chtěla domů. Podobné to pak bylo s prací u Charity. Sama jsem jako uprchlík čekala ve frontě před Kontaktním centrem a když jsem viděla ty děti, nedalo mi to. Začala jsem pomáhat. Musela jsem. No a tady jsme se pak domluvili na spolupráci.
Pomáháte jen dětem?
Ano, převážně. Nicméně je důležité si uvědomit, že pokud dítě zažívá stres a má s tím spojené problémy, odmítá tady být, je pak pro rodiče velmi těžké tady fungovat a vyrovnat se se situací. Pokud se nám podaří stabilizovat dítě, změnit jeho názor a cítí se tu dobře, je to cesta i ke změně v myšlení a stabilizaci rodiče, podpoří ho to v této nelehké situaci. Mou velikou radostí je vidět, jak děti ukazují rodičům své úspěchy. Jak se oči maminek naplňují slzami štěstí, když vidí, že se díky naší péči její dítě posouvá vpřed. Stejně tak s radostí sleduji čím dál sebevědomější kroky dětí ve věku teenagerů.
Pomáhám ale také dětem, které potřebují dlouhodobou péči a útěkem z Ukrajiny o ni přišly. Mám na mysli děti s poruchou vývoje nebo s autisty. Pro ně a jejich rodiny je péče psychologa v jejich rodném jazyce zásadní.
Jak se válka podepisuje na zdravotním stavu dětí?
Téměř každé ukrajinské dítě má nějaké psychické trauma. I když se ho válka fyzicky nedotkla, jsou toho plná média, stránky na internetu, baví se o ní dospělí… Je třeba si také uvědomit ten nečekaný a rychlý přesun do cizí země, rozpad rodiny, život v neznámém prostředí – to vše (nejen) dítě traumatizuje. Děti přicházejí s tím, že nemohou spát, pláčou, odmítají chodit do školy… Mám tady případ chlapečka, který začal nosit depresivní obrázky a sledovat filmy s násilím nebo ke mně do poradny přišla maminka s šestiletým synem, který začal celou tuto situaci – útěk a změnu školky, řešit sebepoškozováním a měl časté hysterické záchvaty. Bil se do hlavy a obličej měl plný modřin. Neuměl se s tím vyrovnat. Mám velkou radost, že už je to pryč, že jsme mu společně s českými kolegy dokázali pomoci. Aktuálně ke mně ale dochází například jedno pětileté dítě, u které se problémy projevily až po roce.
Důležitá je jedna věc. Trauma je třeba přijmout, nedá se vyléčit. I v takové situaci je třeba najít jiné než negativní dopady a v tom se jim snažím hlavně pomáhat. Moji pomoc vyhledává čím dál víc lidí. A jsem ráda, že se snaží své emocionální problémy řešit odborně a ne sami pomocí špatných návyků, které by měly do budoucna negativní dopad na rozvoj osobnosti.
Jak se mění pohled lidí na konflikt? Přechází šok v trauma, pocit beznaděje nebo naopak posiluje vzdor, jaké jsou nálady v ukrajinské společnosti?
Ukrajinci věří ve vítězství. Lidé se chtějí vrátit domů. Jsou ale i tací, kteří se rozhodli po tom všem, co prožili, zůstat tu natrvalo. I taková změna je psychicky náročná. Připravují na to své děti studiem v českých školách, seznamují je se zdejší kulturou a tradicemi.
Jak lidé z Ukrajiny vnímají přijetí tady v Česku?
Většina lidí je za pomoc velmi vděčná. Věřím, že jsme všichni dostali to nejdůležitější – možnost přežít a být v bezpečí.
Jaké byly vaše zkušenosti před příchodem do ČR?
Pracovala jsem s dětmi v mateřské i základní škole. Jako psycholožka jsem pracovala také se sirotky, s dětmi bez rodičovské péče nebo v evidenci policie. A také s dětmi s různými druhy psychických a vývojových poruch.
Pocházím z Donbasu, kde válka vypukla v roce 2014. S manželem jsme se proto přesunuli do bezpečného Kyjeva, ale já jsem stále do oblasti dojížděla a pomáhala tam rodinám i vojákům. Jednou jsem viděla utíkat přes hranice okupovaného území jednu maminku s dítětem. Vojáci zastavili palbu, aby mohla přejít hranice, a já jsem ji pak vezla do Kyjeva. Dokonce jsem jednou zažila, jak na mě mířil ostřelovač. Po těle mi cestovala taková červená tečka, asi zaměřovač. Nevystřelil.
Tohle jsem dělala osm let. Pak Rusko napadlo další část naší země. Proto jsem odešla do bezpečí za dcerou. Bohužel ale bez manžela.
REPORTÁŽ Z PRÁCE PANÍ LARYSY KREMENČUTSKÉ ZPRACOVAL TAKÉ ZPRAVODAJSKÝ SERVER AKTUÁLNĚ.CZ
Veronika Rybáčková
tisková mluvčí, public relations
Tel.: 703 401 260 E-mail: 8.qsRYUSZ-umSW7%WkvDRW7r
