24. února 2023 Společně pro Ukrajinu

Nebyla to plánovaná cesta s předem koupenou letenkou. Byla to evakuace s nadějí na pomoc.

„Stále špatně spím, budím se uprostřed noci a čtu si zprávy,“ vypráví ve svém příběhu paní Olga. Popisuje cestu z válečné zóny do bezpečí, které našla v Česku. Přicestovala v březnu loňského roku. Myšlenkami se ale stále vrací do přístavního města Čornomorsk, odkud před rokem utekla. To leží v bezprostřední blízkosti Oděsy, největšího a strategického ukrajinského přístavu, který zažil hrůzy útoků ruských vojsk. Na Ukrajině zůstali její rodiče, partnera nemá. V Česku chce zůstat a otevřít si tu lékařskou praxi. Její dcera tu chodí do první třídy. Nejčastěji maluje ukrajinskou a českou vlajku.

Představte si člověka, který nikdy neopustil území svou zemi. Který má jen málo zkušeností s cestováním. Nebyla to plánovaná cesta s předem koupenou letenkou. Byla to evakuace s nadějí na pomoc, evakuace neznámo kam. V té době jsme s dcerou nevěděly, že máme před sebou 1160 km. Žádné plány, žádný itinerář. První, co nás napadlo, bylo dojet k nejbližší hranici, najít úkryt, nějakou bezpečnou oblast.

Cesta z Oděsy do Palanky trvala 6 hodin. Na silnicích byly zácpy, spousta nervózních lidí, kontrolní stanoviště a další komplikace. Cestovaly jsme s dce

rou celkem 3 dny. Bydlely jsme ve stanových městečkách v Moldavsku a Rumunsku. Projížděli jsme i Rakouskem a Slovenskem. Pak jsme potkaly dobrovolníka, který byl na cestě do České republiky a odvezl nás na letiště KACPU. Vzpomínám si, jak jsme s dcerou čekaly na registraci jedenáct hodin. Pak kolem deváté hodiny večer nás jeden dobrovolník odvezl do rodiny, která nabízela bezplatné ubytování v Třeboni. Druhý den tam přijela ještě jedna mladá žena z Charkova se synem.

Téměř celý měsíc jsme nevycházely ven, nemohly jsme se zbavit stresu a úzkostí. Moje dcera začala mít i zdravotní problémy. Stres se u ní projevil poruchou trávení a následně se projevily i důsledky podchlazení. Nemocná byla dva týdny.

Po odeznění těchto problémů jsme se postupně začaly adaptovat a dostaly jsme pomoc a péči ze všech stran. Majitelka ubytování nás spojila s třeboňskou Charitou a od té doby nám Charita velmi pomohla – ne jen potravinami a oblečením, ale pomohli nám zařídit například také kurz češtiny na Gymnáziu Třeboň. Velkou oporou byli ale také pro dceru, která tu nastoupila do školy, byla v té době ještě velmi vystresovaná z útěku. Na Ukrajině nedokončila ani první třídu. Na podzim nastoupila do školy v našem městě a po půl roce jsme musely odejít.

Já sama jsem zubní lékařka a vydala jsem se hned po svém příchodu na dlouhou cestu, abych se mohla pustit co nejdříve do práce. Zjistila jsem si všechny podmínky, absolvovala jsem mnohaměsíční kurzy českého jazyka. Česky už se docela dobře dorozumím.

Bez pomoci třeboňské Charity a mnoha lidí, kteří se o mě a mou dceru starají a pomáhají nám, bych toho nikdy nedosáhla. Cítím velkou vděčnost a všem bych chtěla moc poděkovat. Doufám, že vše budu moci jednoho dne vrátit tím, že nastoupím do práce jako lékařka. Věřím, že brzy.

Jak se změnil můj život? Co jsem získala? Našla jsem si přátele. Poznala jsem spoustu dobrých lidí, kteří pomáhají nejen slovy, ale i činy. 

Stále špatně spím, budím se uprostřed noci a čtu si zprávy. Často se zmítám mezi rozpaky a pochybnostmi, jestli vše zvládnu. Ale kvůli své dceři, kvůli jejímu bezpečí, musím své obavy držet na uzdě.