Diecézní charita České Budějovice je členem sdružení Charita Česká republika, která je v současnosti největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb v České republice a může se chlubit stoletou historií. Zrod charitního díla v českobudějovické diecézi nebyl jednoduchý. Organizace začínala ve skromných prostorách v budově bývalé Krajské politické školy, s pár dobrovolníky, bez potřebného zázemí či telefonu, ale zato s nadšením, že může udělat něco pro potřebné i církev.

Počátky Charity v českobudějovické diecézi se datují až do roku 1928, kdy byl založen Diecézní svaz charity Českobudějovické diecéze (předchůdce dnešní diecézní Charity), tento spolek, stejně jako dnešní diecézní Charita, sídlil také v Kanovnické ulici. Nicméně, během protektorátu, po 2. světové válce i v době komunistického režimu byla činnost katolické charity velmi omezována.

V roce 1986 na popud Františka kardinála Tomáška vznikaly v Československu Výbory křesťanské pomoci na pomoc Arménii po zemětřesení. Na některých místech se v rámci farností začaly vytvářet skupiny aktivních laiků, kteří se podíleli na pomoc této zubožené zemi. Tehdejší komunistický režim na tuto iniciativu nestačil zareagovat, protože to byla pomoc pro zemi náležící do Sovětského svazu. Tito aktivní laici pak byly na počátku 90. let prvními dobrovolnými pracovníky diecézní Charity.

K zásadním změnám došlo po roce 1989. V jednotlivých diecézích vznikaly pozice diecézních pracovníků Charity. Na tuto výzvu kývla tehdejšímu českobudějovickému biskupovi Miloslavu Vlkovi pracovnice biskupství Helena Faberová. K dispozici dostala dvě kanceláře v prostorách bývalé Krajské politické školy (dnešní konzervatoře), v nichž v porevoluční euforii, bez telefonu a dalšího potřebného zázemí, začaly vznikat základy budoucí diecézní Charity, která byla oficiálně zřízena diecézním biskupem ThDr. Antonínem Liškou 1. prosince 1991. První ředitelkou byla jmenována Helena Faberová a prezidentem Mons. Josef Kavale. Současně byla založena Městská charita České Budějovice jako první z organizačních složek. Postupně vznikaly další místní Charity, které Helena Faberová jezdila zakládat do různých koutů rozlehlé diecéze. Cestování bylo náročné, zpočátku závislé na prostředcích hromadné dopravy.

Úkoly a výzvy

Nově vzniklá organizace stála před řadou nových úkolů a výzev. Nejprve bylo třeba v terénu zjistit, jaká pomoc je na konkrétních místech potřeba. Jako nosné se jevily projekty charitních ošetřovatelských a pečovatelských středisek, které doplňovaly státní péči. Rozběhly se tak dobrovolné školící aktivity v kurzech blahoslavené Zdislavy, v nichž lékaři, psychologové, kněží, zdravotníci připravovali první pracovníky charitních ošetřovatelských služeb a pečovatelských služeb. Přínosnou inspiraci charitní pracovníci jezdili čerpat i do Rakouska, Německa nebo Francie. Prvními charitními pracovníky byli především aktivní laici z diecéze, kteří se chtěli podílet v nějaké oblasti církve.
Doslova „za pochodu“ vznikaly nejrůznější sociální projekty inspirované zahraničím, které nakonec měly jinou podobu než při jejich vzniku. Často si to vynutily nejrůznější legislativní změny a postupný vývoj potřebnosti v nových oblastech sociální pomoci.
Podstatné však bylo zázemí, kde se budou moci scházet pracovníci a rozdělovat si úkoly, jelikož dvě malé místnosti, v nichž tehdy současně pracovala diecézní i městská Charita, byly nevyhovující. To se podařilo získat díky podpoře ze zahraničí. Felicitas Filip z rakouské Caritas navštěvovala všechny diecéze v tehdejším Československu a zjišťovala potřeby v jednotlivých diecézních Charitách. Nové prostory vyhodnotila jako zásadní a přišla s nabídkou, že pomůže sehnat finanční prostředky na realizace projektu v jednom z kanovnických domků.  Diecézní dům Charity na adrese Kanovnická 16 se podařilo dokončit v srpnu 1992. V této budově diecézní Charita sídlila až do podzimu 2017.

Do března 1993 vzniklo celkem 21 farních či oblastních Charit, 4 Charitní ošetřovatelská střediska a 3 Charitní pečovatelská střediska. Většina z nich se opírala o práci dobrovolníků. Z některých Charit se postupně začaly formovat profesionální organizace (např. v Českých Budějovicích, ve Vimperku, Písku nebo Veselí nad Lužnicí).

Tři ředitelé

Charitu v diecézi za 30 let ovlivnili celkem 3 ředitelé – Helena Faberová (1991–1993), Michaela Čermáková (1993–2016) a Jiří Kohout (2016–dosud). Helena Faberová vykřesala Charitu ze země. V roce 1993 po ní pomyslné ředitelské žezlo na bezmála 24 let převzala Michaela Čermáková. Ta už měla k dispozici 4 zaměstnance. Charita se za jejího vedení dále rozvíjela, rozšiřovala charitní ošetřovatelská střediska, učila se rozpoznávat nové sociální problémy, kterým uzpůsobovala nové projekty. Vznikla např. Poradna pro cizince (1994), azylový Dům sv. Pavla v Českých Budějovicích (1996), Domov sv. Alžběty pro matky s dětmi ve Veselíčku (1997), jako vůbec první zařízení tohoto typu v Jihočeském kraji, nebo centrum Auritus pro drogově závislé v Táboře (1998). V roce 1999 začala v krajském městě fungovat Poradna Eva pro ženy a dívky v nouzi, od roku 2007 pak také Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím (2007). Postupně se budovala síť odborného sociálního poradenství po celé diecézi.

Charita moderně

V září 2016 byl ředitelem jmenován Jiří Kohout. Jeho počátečním cílem bylo především udržet služby ve stávajícím rozsahu a dále držet krok s moderními neziskovými organizacemi. Nově sestavený tým pracovníků Střediska diecézní Charity vykonává v souladu se Stanovami metodickou, koordinační a kontrolní činnost pro místní Charity, aby mohly v co nejlepších podmínkách naplňovat své poslání, kterým je služba milosrdné lásky všem lidem bez rozdílu. Diecézní Charita má vlastního projektového manažera, metodika sociálních služeb, koordinátora spolupráce s Charitami, pracovníka pro vztahy s veřejností, koordinátora Tříkrálové sbírky a nově vznikla i pozice fundraisera. Na Středisku diecézní Charity, které od konce roku 2017 sídlí v nových prostorách na adrese Kanovnická 18, funguje také sekretariát a ekonomické oddělení. V budově mají zázemí rovněž služby s celokrajskou působností – Poradna pro cizince a migranty a Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím, dále pak Dobrovolnické centrum. „Aktuálně diecézní Charita koordinuje činnost 18 profesionálních a 11 dobrovolných Charit, zaměstnáváme téměř 600 pracovníků, kteří pracují v sedmdesáti sociálních, čtyřech zdravotních službách a dalších projektech. Ročně pomůžeme více než 9 tisícům lidí,“ doplňuje Jiří Kohout. Velká organizace potřebuje dobře plánovat, proto důležitým okamžikem bylo vytvoření Strategického plánu představeného v únoru 2019. Díky němu prochází organizace výraznou proměnou. Hlavními okruhy jsou reorganizace struktury, jednota a společná práce, prohloubení propojení s Církví a dále fundraising jako možnost svobodně plnit poslání.

Zdroj: Tomáš Faber, Historie a vývoj diecézní charity České Budějovice (bakalářská práce, 2005), Teologická fakulta JU

Doporučujeme:

• Pracovala v účtárně. Pak jí biskup nabídl možnost být u zrodu organizované Charity (Rozhovor s Helenou Faberovou, Český rozhlas České Budějovice)
• Odpolední host ČRo: Helena Faberová, Michaela Čermáková, Jiří Kohout (24. 11. 2016)

Historie Charity Česká republika